Tony Gatlif
Tony Gatlif (vlastním jménem Michel Dahmani) se narodil v roce 1948 v Alžíru. Jeho matka byla Romka, otec měl arabský původ. Budoucí režisér žil ve velmi chudých podmínkách, do školy téměř nechodil a nějaký čas se živil jako čistič bot. Ve třinácti letech odešel z domova, aby se vyhnul domluvenému sňatku, a odešel do Francie, kde se dostal do nápravného zařízení. Jeden z vychovatelů však poznal jeho talent pro umění a začal ho v něm rozvíjet. Gatlif se nejprve věnoval herectví, až poté režii. Koncem šedesátých let, kdy navštěvoval dramatický kurz na umělecké škole v Paříži, však ještě prý ne uměl číst a své první texty se učil z nahrávek.
Jako herec se poprvé uvedl počátkem sedmdesátých let na scéně francouzského Národního divadla, spolu s ním debutoval i Gérard Depardieu. Gatlif tehdy napsal svůj první scénář k filmu Vztek v pěstech inspirovaný jeho životem na ulici a pobytem v pasťáku. Ve filmu si pak zahrál jednu z hlavních rolí. V první polovině sedmdesátých let se Gatlif začal profilovat jako režisér a na točil své první krátkometrážní filmy. Počátkem osmdesátých let se Tony Gatlif začal více zajímat o svůj romský původ a odjel do Andalusie. Život a kultura tamějších Romů jej natolik oslovila, že spolu s romskými zpěváky, hudebníky a tanečníky flamenka natočil dva krátké filmy Canta Gitano a Corre Gitano.
V následujících třech dekádách pak Tony Gatlif natočil dvanáct celovečerních filmů, z nichž některé se dočkaly řady mezinárodních cen. V roce 2004 to byla například cena za režii na MFF v Cannes za snímek Exil. Přestože Gatlif většinu svých filmů věnuje Romům a částečně také Alžířanům, mezi zásadní témata patří exil, emigrace a vykořeněnost v jakékoliv podobě bez ohledu na národnostní otázky. Jeho filmy se takřka vždy zabývají životem na okraji společnosti, ztrátou a hledáním vlastní identity. Ve filmech Gádžo dilo a Swing nejde o vykořeněnost celé etnické skupiny žijící uvnitř odlišné společnosti, ale i o nezakotvenost a samotu jednotlivce, který v této nenáviděné skupině hledá sám sebe. Ve snímku Přinesl mě čáp je podstatou anarchie dvou hlavních hrdinů nenávist k establishmentu a touha po revoltě.
Gatlifovo dílo je podle Františky Lesákové Dvorské poměrně ucelené i po stránce stylistické. Základním přístupem ke zvolené látce je určité popírání režie, co nejméně zúčastněné sledování děje a upozadění příběhu. Narace v jeho filmech je velmi jednoduchá a sleduje obvykle jen jednu linii, v jejímž středu stojí hlavní hrdinové. Na druhé straně i v případě snímků,které působí velice syrově jako například Gádžo dilo nebo Transylvania, režisér s oblibou uplatňuje vlastní stylizaci. Je pro něj příznačný pohyb na křehké hranici mezi dokumentem a fikcí.
Na Gatlifově tvorbě je fascinující především zvuková stránka. Upoutá nejen samotná hudba, ale i způsob jejího použití. Gatlif často používá hudbu diegetickou, tedy tu, která patří do světa vytvořeného filmovým příběhem a ohraničeného filmovým rámem. Taková hudba je potom buď reprodukovaná, anebo živá. Autorova síla tkví často ve spolupráci se skutečnými hudebníky, kteří na plátně naživo předvádějí své umění. Na využití tohoto postupu je založený například již zmíněný hudební „pseudodokument“ Latcho drom, ale týká se to i snímků Gádžo dilo, Vengo, Swing a Exil. Významné místo v Gatlifově díle zaujímá i reprodukovaná hudba, která je součástí příběhu. Ať už jde o hudbu hrající z kazety či desky nebo o hudbu reprodukovanou ve veřejném prostoru, vždy má v příběhu své neoddiskutovatelné místo. „Hudba je podle mě nezbytnou součástí života. Když už nic nemáme, zbývá nám hudba, která o nás vypovídá. Mé filmy přinášejí hudbu. Je v ní podstatná radost ze života,“ řekl světoznámý režisér loni na festivalu v Cannes, kde premiérově uvedl svůj nejnovější snímek Ange, který uvádíme v programu letošního ročníku IROFF.
Áron Gauder
Áron Gauder se narodil v roce 1972 v Maďarsku. Vystudoval Akademii užitých umění v Budapešti se specializací na animaci. Poté, co se zde naučil základní postupy klasického animovaného filmu, zaměřil se na 3D animaci ve studiu KGB. Vytvořil speciální efekty pro snímky jako Hukkle, Taxidermie a Liza the Fox Fairy. V roce 2004 natočil spolu s producentem a jedním ze scenáristů Erikem Novakem fim Distrikt!, který o rok později zvítězil na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy. Oba tvůrci dále pracovali na mezinárodní koprodukci filmu Egill, 3D ságy o Vikinzích. V dalších letech Gauder natočil dokumentární sérii Stone Axe Man a další dokument s názvem The Bait. Kromě toho vytvořil televizní animovanou sérii založenou na folklóru původních Američanů a následně celovečerní film nazvaný Čtyři duše kojota.
Pro Anifilm řekl, že si tím splnil sen, kterým bylo natočit celovečerní film o indiánské kultuře a jejím vidění světa. Gauder chce, aby se lidé zamysleli nad tím, kam západní civilizace při honbě za majetkem spěje a jestli je tato cesta nadále udržitelná. „Náš evropský obraz sebe samých – že jsme chytří, že jsme inteligentní a že děláme skvělá rozhodnutí – je blbost. Myslím, že je to nesmysl,“ řekl Gauder v rozhovoru s Ondřejem Kůsem. IROFF uvede jeho dnes už kultovní snímek Distrikt!, o něm Gauder prohlásil: „Původní nápad pocházel od mého kamaráda, pracovali jsme na něm spolu. Takže to byla hlavně jeho vize a já byl ten, kdo měl zkušenosti s režií. Byl to spíš jeho svět, ale strašně se mi to líbilo, protože tehdy v Americe začal South Park a další podobné věci a nám došlo, že animované filmy nemusejí být jen pro děti. Mohli jsme točit o tom, co nás zajímalo, jiným jazykem, o problémech, které kolem sebe vidíme, a bavilo nás to.“
Áron Gauder v současnosti podle svých slov pracuje na krátkém filmu o velkém třesku – o tom, jak vznikl vesmír. „Je trochu víc experimentální. Také se učím nové technologie, protože na Kojotovi jsme pracovali osm let a teď musím projít updatem,“ dodal maďarský režisér.
Zoran Dimov
Zoran Dimov je režisér, producent, aktivista, romský influencer a pořadatel romských konferencí a kulturních událostí, především pak mezinárodního festivalu romských filmů v Makedonii s názvem Zlaté kolo (Zlatno trakce). Narodil se v roce 1965 a žije ve Skopje v Severní Makedonii. Od roku 2016 je prezidentem Mezinárodní romské unie (IRU), která byla založena v roce 1971.
Má řadu cenných zkušeností s organizací důležitých akcí a vedením institucí, a to od roku 1993, kdy založil soukromé romské rádio a romskou televizní stanici (RTV BTR National), které dosud vysílají. Je rovněž ředitelem dvou romských nevládních neziskových organizací. Mluví několika jazyky – kromě rodné romštiny rovněž makedonsky, srbsky, chorvatsky, bulharsky a anglicky. Za svá filmová díla a práci obdržel několik mezinárodních ocenění – například na festivalu v Košicích v roce 2000 a 2012 a ve Vojvodině.
Natočil snímky Život na křižovatkách – nedotýkatelní a Nebe, kolo, země 2, který bude uvedený na letošním ročníku festivalu IROFF. V současnosti pracuje na dokumentu Balkánští Romové. Jako režisér a producent se rovněž podílel na několika dalších filmech jiných autorů.
Magda Kmeťková
Magdaléna Kmeťková se narodila roku 1970 v Topoľčanech v Československu. Vystudovala televizní a filmovou scenáristiku na FaTF VŠMU v Bratislavě, kde dnes žije. Je scenáristkou, dramaturgyní, střihačkou a režisérkou, která se dlouhodobě věnuje objektivnímu mediálnímu zobrazování Romů a Romek. Prostřednictvím filmových příběhů a mediálních formátů usiluje o citlivou a autentickou reprezentaci romské komunity. Je autorkou dokumentárních cyklů Deti milénia, Vnímaví pre zraniteľných a Vnímanie, filmu Cesta von či scénáře hraného filmu Chuť leta.
Stojí za projekty AKANA – TERAZ, ROMALE a Mediálny inkubátor, jenž získal cenu Roma Spirit v roce 2023. Je držitelkou Novinárskej ceny 2022 za talkshow z projektu Romale a založila platformu Príbehy bez hraníc. Tři roky působila jako konzultantka Světové banky při filmovém zobrazování života romských komunit na Slovensku. Magda Kmeťková prohlásila: „Pokud necháme o Romech vyprávět jenom majoritu, jejich příběh se bude psát o nich bez nich. Měnit pokřivený mediální obraz Romů je dlouhodobou prací novinářů, filmařů a všech lidí dobré vůle z menšiny i z majority.“
Magda Kmeťková v současnosti intenzivně pracuje na přípravě první fáze dlouhodobého časosběrného dokumentárního cyklu Indigová generácia, který bude odvysílaný v STV. Podílí se rovněž na vývoji projektu Čmarigance – komediálního filmu pro děti, na příběhu Školička pod lipou, Zlaté jablčka a na dokumentárním vzdělávacím cyklu pro děti História inak.